39. kapitola - Pátrání začíná

12. srpna 2013 v 19:38 | šárka |  Charlot White
Ahojky milášci moji! Jsem zpátky! Chyběla jsem vám? Musím se s váma podělit o jeden zážitek z tábora : jak se dozvěděli,že jsem potterhead, nikdo mi neřekl jinak než Potterová :D Dobrý,no :D Jinak tábor super,zatím ahojky kůzlátka moje ;-*. Jinak se omlouvám za nějaký nesrovnalosti vůči knížce,ale těch už jste si stejně se mnou užili dost,co?
Šárka (Simba) Potterová


Přemístila jsem se a ocítila jsem ten známý tlak,jako když vás protlačí skrz zahradní hadici. Objevila jsem se v uličce vedle oprýskaného sirotčince. Tak tady teda žil,jo? Vytáhla jsem z malé kapsičky na straně batohu zrcátko a hurá se trochu pozměnit. Před očima se mi začal roztékat obličej. Za chvilku na mě koukala vrásčitá tvář lemovaná dlouhými bílými vlasy jejíž největší dominantou byly vodnatě modré oči. Pomocí kouzla jsem se převlékla do "mudlovsky babičkovského" stylu. Batoh jsem přeměnila na tašku na kolečkách. V odraze zaprášeného okna jsem se na sebe podívala a musela se usmát. Kdyby mě teď viděla Kate. Došla jsem ke dveřím sirotčince,kde žil můj úhlavní nepřítel. Vetchou rukou jsem zaklepala. Nečekala jsem,že mi někdo otevře,ale po minutě mi otevřela malá holčička. Mohlo jí být tak sedm let, hnědé vlasy měla zapletené do roztomilých copánků a na sobě měla odporně nudnou šedou uniformu. V tmavých očích se jí zrcadlil smutek,ale strojeně se usmívala a zeptala se mě milým hláskem:
"Dobré odpoledne,jak vám můžu pomoci?"
"Dobré,dobré,děvenko. Přišla jsem za vaší ředitelkou."
"Zavedu vás k ní,pojďtě za mnou." pajdala jsem za holčičkou do schodů a když zaklepala na omšelé dveře,rozbušilo se mi srdce. Dveře se otevřely a za nimi stála postarší dáma, v jejíchž hnědých vlasech tančily šediny.
"Co chceš,Marietto? A kdo je tahle dáma?" zeptala se hlasem,v němž bylo poznat,jak moc dlouho už se tomuhle živobytí věnuje.
"Ta paní říká,že přišla za vámi."
"Aha. Pojďtě dál. A Marietto,přines nám trochu čaje." holčička udělala nějakou parodii na pukrlátko a otočila se k odchodu. Když kolem mě prošla,rychle a nepozorovaně jsem jí do ručky strčila tabulku čokolády. Připadalo mi,že jí to udělá radost. A opravdu,ohroměně na mě vykulila své hnědé oči a když jsem na ni spiklenecky mrkla a přiložila si vrásčitý prst k seschlým ústům,přikývla,na rtech se jí rozlil nepředstíraný úsměv,strčila si čokoládu do kapsičky a rozběhla se do útrob sirotčince pro čaj. Otočila jsem se a ředitelka sirotčince stála opřená o futra a na rtech jí tančil trochu pobavený úsměv.
"To víte,když máte na starost sto dvacet dětí a nemáte skoro žádné peníze,se kterými byste hospodařila,čokoláda je zde opravdu vzácná."
"Až zde vyřídím,co potřebuju,napíšu vám číslo účtu,ze kterého vám každý měsíc přijde pět set liber."
Ředitelka na mě vykulila oči a zachraplala:
"Pět set liber? Děkuji vám,děkuji! A col tu tak stojíte? Pojďtě dál." vešla jsem do místnosti,jehož dominantou byl velký pracovní stůl,za kterým i před kterým byla židle,u zdi bylo asi osm nebo devět obrovských kartoték a pár skříněk a z obrovského okna na protější zdi bylo vidět na Londýn,lépe řečeno odlehlou a v zapomění upadnutou část Londýna. Paní ředitelka došla k jedné ze skříněk,vytáhla odtamtud lahev ginu a dvě sklenice,pokynula na židli před stolem,sama si sedla za stůl,nalila bohatý příděl ginu do obou sklenic a jednou posunula směrem ke mně. Sama si s chutí přihnula. Ze šlusnosti jsem si trochu usrkla,ale moc dobré to nebylo.
"Jsem slečna Simonsová,co byste si přála?"
"Těší mě,jsem paní Raddleová,babička chlapce,kterého jste před několika lety měla v péči." slečna Simonsová,která právě pila,poprskala stůl,když uslyšela jméno Raddle. Očividně na něj neměla dobré vzpomínky.
"Ten kluk....... Ten kluk-on-byl to ĎÁBEL!" zachroptěla,dusíc se ginem.
"Ano vím,jeho matka taky nebyla stoprocentně normální. Myslela jsem,že když utekla s tím mud-mužem,umřela někde při nehodě. To že mám vnuka,jsem se dozvěděla nedávno. Chci o něm vědět co nejvíc. Proto jsem přišla za vámi. Začít tam,kde začal i jeho život. Byla bych vám velmi vděčná,kdyby jste mi darovala jeho složku."
Slečna Simonsová vstala,došla k poslední kartotéce úplně v rohu,otevřela nejnižší šuplík a vytáhla složku,která byla úplně vzadu. Podívala se na ni pohledem,jako kdyby z ní opadla obrovská tíha. Podala mi ji.
"Děkuju,jsem vám velmi vděčná."
"To je to poslední,co pro vás můžu udělat po vašem velkorysém gestu."
"Jsem ráda,že vám ty peníze přijdou vhod. To víte,já,stará bába,co bych s nima dělala. Takhle aspoň zabezpečíte další generaci." popadla jsem papírek,co ležel na stole,tužku a napsala na něj číslo tátova účtu. Platím s ním všechno,jako hudební producent o peníze nemá nouzi.
"Nezdržíte se?" zeptala se slečna,zatímco si strčila papírek s číslem účtu do kapsy,jako by to byla zlatá cihla.
"Ne,omlouvám se,ale mám naspěch. Té dívence,Mariettě vyřiďtě,že si pro ni jednou přijde Charlot Whitová,moc hodná slečna. Myslím,že by se jí líbila." strčila jsem si složku do tašky a nechala se vyprovodit ven. Jakmile se za mnou zabouchly dveře, pospíchala jsem zpět do potenělé uličky,změnila se zpět a s triumfálním výrazem jsem vykročila vstříc vlahému večeru najít si nějaký hotýlek,kde bych mohla přespat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Aurora Aurora | Web | 15. srpna 2013 v 10:45 | Reagovat

good, teším sa  na ďalšiu :) šikovná holka :)

2 Šílenej Šílenej | Web | 29. srpna 2013 v 20:52 | Reagovat

tak to bylo až podezřele jednoduchý :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama