22.kapitola- Ironie osudu

3. října 2011 v 21:21 | .................... |  Charlot White
*Elisabeth*

"Elisabeth? Co tady děláš?" zslechla jsem hlas. TEN hlas.
Otočila jsem se a opravdu,byl to on.
"Anthony?" Bože! To není možné!Proč? Přijedu za svou dcerou na Vánoce do nové školy,a potkám tu zrovna svého manžela?
Ano,manžela.Když jsem od něj odcházela,ani jsme se nestihli rozvést.Prostě jsme žili jinde.
"Tati,co se to děje?" ozvala se asi sedmnáctiletá dívka.Moment,to byla ONA.Ona,moje druhá dcera,Sharane.
"Charlotto? Jsi to ty?" řekla jsem.V krku jsem měla obrovský knedlík.
"Ne. Já jsem Charlie." odpověděla mi.
"Anthony,já...."



*Charlie*

"Anthony,já...." počkat,jakto,že mě ta ženká zná?
"Tati?" koukla jsem se na tátu.pak jsem se otočila na "Elisabhet"
"Dámo?" pak jsem se otočila na Kate.
"Kate?"
"Co já?"
"Já nevim,ale na něco jsem se tě musela zeptat."
"Mami,co se děje?" zeptala se Kate své mamky.
"No,já a Anthony jsme manželé,a vaši rodiče."
"COŽE?" zakřičela jsem.
"COŽE? JAK JSI MOHLA? JAK SI NÁS MOHLA OPUSTIT?" křičela jsem na mámu se slzami v očích.
"Co jsme ti tak hroznýho udělali,proč ses mě zřekla a tátu opustila?Proč?" řvala jsem na ni otázky.Pak jsem jí asi 15 vteřin koukala do očí a potom utekla.Běžela jsem chodbou,po schodech a za sebou slyšela tátu,jak volá:
"Charlie,počkej!" bylo mi to jedno.Jak mmohla?Jak? Přes slzy jsem skoro neviděla,ale běžela jsem dál.
Venku jsem se rychle změnila na nějakou šelmu a běžela do lesa na mýtinu ke stromu.Ne,to není dost daleko. Zmnělila jsem se na orla a letěla co nejdál. Vznesla jsem se nad stromy,ale poryv větru mě strhl dolů.Padala jsem závratnou rychlostí.Ta bolest,když jsem narazila do první větve, mě přinutila změnit se na člověka,a tak jsem z dalších dvanácti metrů padala jako člověk.Těch pár zlomků vteřin,než jsem dopadla na zem,mi připadala jako hodiny,ne-li dny.
Když jsem dopadla,schoulila jsem se do klubíčka.Potichu jsem vzlykala žalem a bolestí.Rozhodla jsem se zkontrolovat zranění.Napínala jsem postupně všechny svaly v těle.Po pár nekonečných minutách bolesti jsem dospěla k tomuto verdiktu:
Pravá noha:rozdrcená
Levý bok: roztrhaný do masa
Nejspíš otřes mozku.
A pak ještě několik set oděrek a lehkých šrámů.
Než bolest v roztrhaném boku jsem spíš vnímala kaluž horké krve,která zabarvovala bílý sníh a která se pořád zvětšovala a zvětšovala.
Jestli mě nenajdou,vykrvácím.
Brzo jsem ztratila vědomí,ale než se to stalo,stačila jsem ucítit něčí ruce,které mě s nejvyšší opatrností a jemností zvedly ze zmrzlé a krví promáčené země.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 aurora aurora | Web | 4. října 2011 v 15:18 | Reagovat

to je sila... som zvedavá čo ďalej :-)

2 Teressska, Teressska, | E-mail | Web | 4. října 2011 v 17:23 | Reagovat

:-D pěkný, kritiku jsem ti řekla ve škoe :-P  :-D

3 krevjezivot krevjezivot | Web | 6. října 2011 v 18:18 | Reagovat

Jak sem ti už řekla: :-) Je to hustě drastický a efektivní. A ty její rodiče... a ten konec... O_O No prostě rychle piš a piš. :-D  :-)

4 Šílenej Šílenej | Web | 8. října 2011 v 22:05 | Reagovat

to jsou mi zvraty!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama